Demokracie a pozitivní právo

Poslední dobou narážím na poměrně zásadní věc, a to naprosté nepochopení demokratických principů většinovou společností. Co je zajímavé, že lidé si často pletou demokracii s něčím naprosto odlišným. Minulý týden jsem narazil v jedné internetové diskusi na člověka, který si stěžoval na polistopadový vývoj a současně na nově vznikající vládu s tím, že "takovou demokracii si tedy nepředstavoval". Já se ptám, jakou demokracii si představoval? Jakou demokracii si vůbec mohl představovat?

To, co tito lidé nechápou je, že demokracie nemůže být předmětem hodnotových soudů. Jedná se o nástroj prosazování myšlenek. Demokracie je forma, která díky většinovému principu spoléhá na podrobení menšiny a díky tomu eliminaci despocie. 
Z mého pohledu je oprávněné kritizovat demokracii. Jak řekl klasik: 
"Demokracie je, když dva vlci a jedna ovce rozhodují, co bude k večeři."
Co lze ovšem kritizovat také, je obecný výklad, který vede k nepochopení principů demokracie. V lidech vzbuzuje očekávání spravedlnosti, či vlády práva. Naprostá většina lidí zaměňuje demokracii právě za vládu práva. Je pravda, že demokracie a vláda práva se vzájemně nevylučují, ovšem demokracie nijak existenci vlády práva neimplikuje. Ve většině případů se stává nástrojem, jak vládu práva pokřivit, a ze systému vytvořit vládu privilegií. Demokracie dává většinové společnosti možnost tvorby pozitivního práva. Dává možnost většině udělit sama sobě privilegia, a zároveň menšině udělit povinosti. Je snad toto vláda práva? 
Jak vůbec definovat vládu práva? Jaké právo je to správné? Pozitivní právo, jenž přináší vláda, či panovník je výsledkem subjektivních morálních hodnot, či osobních snah o dosažení vlastního profitu. Je vůbec na světě někdo takový, kdo by měl být oprávněn stavět své pocity, nad svobodu jednotlivce? Je zcestné považovat pozitivní právo, za objektivní morální autoritu. Právo musí vycházet z objektivního zkoumání lidské podstaty. Musí být podrobeno racionální kritice, a logickým rozborům. Přirozené právo, jak ho pojal John Locke či William Garrison a v neposlední řadě rozvinul Murray Rothbard je výsledkem skutečného porozumění lidské podstaty. 
Pokaždé, když člověk jedná, jedná ex-ante pro dosažení vlastního zisku. Jak jinak potom označit lidskou přirozenost, než jako naplňování vlastních tužeb, které jsou součástí našeho vědomí? Koho jiného by mohly být myšlenky vedoucí k užitku, než toho, jehož užitku má být primárně dosaženo? Kdo jiný by měl být vlastníkem lidského těla než ten, jehož myšlenky, které jsou součástí onoho těla vedou zpětně k jeho obohacení? Člověk je přirozeným vlastníkem sebe sama a proto i vlastnictví sebe sama musíme označit za přirozené právo. 
Pokud i přes zjevné důkazy tento fakt popřeme, jaká alternativa se nabízí? Existuje snad někdo takový, který má přirozené právo vlastnit někoho jiného? Je někdo více člověk než ostatní? Či jsou všichni vlastníky všech? Aplikace těchto premis vede k absurdním situacím, od logických rozporů až k reálné neaplikovatelnosti.
Přirozené právo je výsledkem lidské podstaty a jako takové musí být objevováno a uplatňováno. Právo na vlastnictví sebe sama je jen jedním z mnoha práv, jenž jsou pro člověka přirozená. Proto je nesmyslné bavit se o demokracii, despocii, či diktatuře v souvislosti s vládou práva, protože ty jsou pro ni naprosto irelevantní. Vláda práva je obrana přirozených práv, a ta nepotřebuje demokratické volby ani diktátora, ale pouze pokoru a respekt před právy ostatních lidí. Právo nemůže být vytvářeno politickou garniturou. Pokud si tedy někdo stěžuje na polistopadový vývoj, nechť si stěžuje sám sobě, že povolil vznik demokratické tvorby pozitivních zákonů. A pokud si stěžuje proto, že chce jiné pozitivní právo, pak je pokrytec a jeho námitky je třeba odmítnout.

Původní článek na libertas-blog